I když mu kus masa chybí – příroda též dělá chyby… , dodává poeticky „běhající básník prérie“ Pepa Cupal a připravuje nás tím na poutavé čtení o svých specifických zkušenostech z běhání s holemi.

Je konec července 2014 a já jsem již několikátý den na běžeckém campu ve Františkových Lázních, který pořádá Běžecká škola Miloše Škorpila, a dnes je tentokrát na programu seznámení a výuka běhu s runningovými holemi. Říkám si pro sebe: „Běh s holemi? No to teda rozhodně není pro mě! Tečka.“ Ale jelikož jsem duše otevřená a rád se dozvím něco nového, i přesto, že se mě to přímo netýká, stojím i s ostatními účastníky běžeckého campu na travnatém palouku a jsem v očekávání, co si pro nás dnešní Milošův host připravil.

(Netýká se mě to proto, že příroda mě sice na jedné straně obdařila silnou vůlí, vytrvalostí a touhou po pohybu, sportu, běhu…, ale na druhé straně si jako daň za to vzala „kus masa“ z mého těla. Prostě mi velkoryse přidala na duchu (díky), ale drze ubrala na těle (s odstupem času také díky). No, je to rozhodně lepší varianta, než kdyby to udělala naopak . Příroda mi zkrátka zapomněla nadělit prsní sval na pravé straně hrudníku, a všechny ty pro mě bezejmenné svalíky okolo, takže ramenní kloub a klíční kost jsou zpředu obnažené a vše zachraňují svaly zádové a deltový. V praxi to vypadá tak, že ramenní kloub má co dělat, aby unesl váhu celé ruky, což se samozřejmě neobejde bez takřka stálé bolesti kloubu. Bolest nezmírňuje ani fakt a prvenství, že v Evropě to má snad jeden člověk… . Takže proto jsem běh s holemi předem odsoudil jako pro mě nevyužitelný.)

Stojím tedy s ostatními účastníky běžeckého campu na palouku a poslouchám, jak jakýsi Milan Kůtek velice poutavě až zažraně (v dobrém slova smyslu) vysvětluje základy a princip této novinky, která tohohle člověka evidentně ukrutně nadchla, což dokazuje i fakt, že má dost holí pro nás všechny, založil i svůj web, a jestli ještě chvíli bude takhle nadšeně o holích mluvit, tak si začnu myslet, že s mimi i spí .

Milan mluví, a já musím uznat, že přínos používání běžeckých holí je opravdu široký, od možného zkrácení doby tréninku při zachování celkové intenzity, přes zdokonalení běžeckého stylu, až po aktivní rekonvalescenci po zranění nohou, a spousty dalších kladů. Až člověk žasne, že to někoho nenapadlo už dříve. Jsem ale stále přesvědčený, že hole nejsou v žádném případě vhodné pro mě. Ovšem pouze do chvíle, kdy Milan vyslovil tuto větu: „Při správném používání holí, takřka vůbec nezapojujeme prsní svaly.“ Říkám si: „A sakra, to je jako dělané pro mě! Mluv dál Milane, fofrem, jsem hladovej po dalších informacích…“

No, nebudu to prodlužovat – za dva týdny mi pošťačka přinesla hole až domů a já je hned šel vyzkoušet, a používám je už několik měsíců v průměru 1x týdně. Největší obavy jsem měl z toho, jak bude na dlouhodobější používání holí reagovat to nešťastné rameno. A výsledek? Nad očekávání velice kladný. Rameno mě nebolí o nic víc než dříve, což je v mém případě úspěch, až mám pocit, že čím déle hole při běhu používám, tím bolest pomalu a nenápadně slábne. Pomalu, ale jistě. Ono je to logické, že když lehce postupně posiluju svaly, které kolem ramenního kloubu zbyly, že budou mít větší šanci rameno úspěšně podpořit. Volbou vhodné síly záběru paží můžu podle aktuálních pocitů měnit poměr mezi tím, co „táhnou“ nohy, a co „táhnou“ paže, což už se netýká jen mě, ale i všech „zdravých“ nadšenců do sportování.

A v čem mi runningové hole ještě pomáhají? Můžu zkrátit čas tréninku např. z 1 hodiny na 45 minut, protože běh s holemi je cca o jednu čtvrtinu až třetinu fyzicky náročnější kvůli zapojení celého těla. Troufnu si i do náročnějšího terénu s větším převýšením. Jsem nucený vyhýbat se asfaltu a tím pádem nohám dopřávám měkčí povrch. V neposlední řadě je přínosné i vybočení z potenciální monotónnosti běhu, protože jakákoliv změna je sama o sobě přínosem.

Jsem zvyklý na to, že pokud můj volný běh není delší než 1 hodinu, vůbec si s sebou neberu vodu. To ale v případě použití runningových holí neplatí, protože zátěž je opravdu znatelně vyšší, takže vřele doporučuju brát si ledvinku s vodou. Až si jí jednou zapomenete, tak budete zoufale hledat potok jako já

Zařadil jsem použití holí také do přípravy na Ústecký 1/2maraton, kde jsem vylepšil své osobní maximum o 11 minut na čas 1:32:55. Netvrdím, že takové zlepšení má na svědomí pouze použití runningových holí, ale je jasné, že hole mi v tréninku nikterak neublížily – spíš vhodně doplnily mozaiku všech možných věcí, které je potřeba pro zlepšení udělat.

Runningové hole se nečekaně staly pevnou součástí mého běžeckého života, a i když jsem v našem sedmnáctitisícovém městě tutově první „exot“, který runningové hole používá, tak pevně věřím, že brzy přijde den, kdy při nějakém svém výběhu potkám někoho dalšího, kdo také poznal, že: „Kdo chce svěží v běhu býti, running hole měl by míti.“

Váš Pepa „Pomalý“ Cupal